Dnes od rána to cítím..Mám pocit,že neuběhly "pouhé" tři měsíce,ale snad celý rok, jak je všechno vzdálené. Celý svět se nám otočil vzhůru nohama. Hrozně mi vadí ,že už nepatřím do komunity rodičů dětí s postižením. Myslela jsem ,že to se nezmění,ale není to pravda, žiju "normálně".Jak to vypadá??...Pokud chci někam jet, zavelím a během chvíle vyjíždí auto z garáže, mohu kamkoli, kdykoli.. dříve nepoznaná svoboda. Neustále jsem musela někoho žádat, kombinovat,kdo bude s Nikčou. Nelíbí se mi to,chybí mi bariéry, ale co nadělám.
Těsně po pohřbu byl můj mozek nějak v útlumu, teprve nyní mi to naplno dochází, to nenávratno, to nezvratno. Je to hnusnej pocit, kdo nezažije, nepochopí.
Tři měsíce nejsou v lidském životě vůbec nic, co vůbec něco znamená?? Často o tom v poslední době přemýšlím. Jsme strašně křehcí,smrtelní, jestli není lepší být upírem...co Nikol???
Marci, nikdy už nic nebude jako dřív.. "Normálně" žít musíte, za to se neomlouvej. Prožít každý den, jak nejlépe to jde..I pro Nikolku
OdpovědětVymazatjjjj
OdpovědětVymazatJá s myslím, že nepochopí, kdo nezažil.:-(((
OdpovědětVymazat