Dnes jsem měla ve školce na starosti předškoláky. Vzhledem k tomu,že jich bylo jen 12 ,to byla super práce. Procvičili jsme si znalost jarních kytiček, začali se učit novou "hodovačku".Hrozně mi to baví...
Doma máme na první pohled pohodičku, Kryštůfek si zvykl na školku a vcelku ochotně mě opouští v šatně. Po obědě se spolu vyspíme :) a pak tvrdím ,jak doma nic nestíhám...Už se těším na teplo venku,že budeme moci trávit odpoledne na zahradě.
Na druhý pohled je u nás neveselo-truchlivo, ale to si necháváme s manželem na okamžiky,kdy jsme sami. Shodli jsme se na tom, že nám pořád neuvěřitelně moc chybí ,ale zvykli jsme si na to ,že tu není...
Se slzami v očích sleduju boj Honzíka Matláka, tak trochu tam vidím Nikolku ,jak to také mohlo být..Je mi z toho strašně smutno, neumím jim pomoci.
Marci, ono by to ani nebylo normální, kdyby vám Nikolka nescházela... Byla váš život... Prostě ta věta, co máš v úvodu blogu, to naprosto vystihuje... posílám pohlazení, sílu...
OdpovědětVymazatPrávě..spíš vlastně obdivuju, že zvládáte tak jak zvládáte!
OdpovědětVymazatJe dobře, že spolu o své bolesti dokážete mluvit...Nikolka bude navždy součástí vás všech. Přeji vám hodně síly a Honzíkovi držím pěsti!
OdpovědětVymazatobdivuji Vás jak to zvládáte.Přijde mi,že dobře ikdyž je mi jasné,že jsou to moc těžké chvíle.Je dobře,že o tom spolu s manželem mluvíte.My když měli problémy s Adou tak manžel se mnou nekomunikoval uzavíral se do sebe a nešlo to s ním hnout.Bohužel taky naše manželstí nevydrželo.Ale život jde dál a musíme být moc silní pro naše děti.posíláme pozdravy.
OdpovědětVymazat